můžeme se

pod to podepsat

profily

ukázky

videa

eshopy

Sami zdatní autoři

a ilustrátoři vydávající si knihy

a audio vlastním nákladem

Papyro magazín

A vzniklo Papyro

Zde uveřejňujeme recence, články, názory, komentáře a jiné informace, které by vás mohly zajímat o autorech.

Další setkání členů a příznivců Papyra bude 19. října od 19.00 v čajovně Setkání v Praze.

26. listopadu 2015 proběhlo první setkání autorů portálu Papyro a jejich příznivců. Byl to pěkný večer, kde ani nedošlo k předčítání z tvorby, protože všichni byli natěšení pohovořit o svých zkušenostech, tvorbě a plánech. Vyměnit si kontakty a navázat spolupráci na nových projektech. Další setkání se uskutečnilo 22. října 2016 v 19.00 opět v čajovně Setkání na Praze 1. Četli jsme, hráli a zpívali a popíjeli dobrý čaj.

Rozhovory

o Papyru

Rozhovor

s Michalem Čagánkem

Michale, proč si vlastně vydáváš některé knihy sám?

 

Já jsem ale sám žádnou knihu nikdy nevydal - všechny vyšly s pomocí boží a mých (božích) přátel:-) Pravdou je, že jsem k tomu nepotřeboval žádného nakladatele.

Proč bych jim to taky dělal, jsem přece člověk. Dnešní nakladatelé mají tolik práce, aby se uživili, k čemu jim přidávat další starosti se čtením rukopisu a taktním odmítáním neznámého pisálka? :-) K čemu také přenechávat druhému, co můžu poměrně snadno udělat sám? Kdo také jiný než právě autor samotný by měl vědět lépe jakou podobu výsledné knize vtisknout? Moc mě baví vybírat ilustrace do knih, společně s grafikem tvořit vizuální podobu knihy, komunikovat s tiskárnou, trnout,

aby vše dobře vyšlo, následně listovat stránkami vydané knihy, přinášet ji čtenářům a vědět, že je to opravdu TO, co jsem chtěl světu nabídnout...

 

Máš nějaký spisovatelský režim?

 

Většinou dost mizerný. Jediné štěstí je, že nejsem spisovatel. A nemám nakladatele, který by mě někam tlačil. Nemusím spěchat. Píšu, protože mě to těší a proto, že tím poznávám sebe a tím i vše ostatní. Je to tvoření i sebetvoření současně. Nemohl bych bez toho být. Nebaví mě vymýšlet si příběhy, já je skutečně žiju, když tvořím, JÁ TÍM JSEM. Rád píšu v klidu svého pokoje. Rád tvořím ve vlaku, stejně jako v kavárnách. Záleží v které fázi psaní románu jsem, jestli zatím "jen" sbírám informace, nebo již "jsem vtom" a příběh ze mně letí ven. To potom kolikrát ani nemůžu dospat.

Rád tvůrčí práci kombinuji s manuální prací nebo s hraním na kytaru. Hlavní je netlačit na pilu a příliš se do toho nemontovat hlavou...

 

Jak se na psaní koncentruješ, co ti pomáhá rozvíjet fantazii?

 

Hlavně se nekoncentrovat! :-D Tvoření je dle mého spíše opačný proces. Úplně se v tom rozpustit, stát se nezjistitelným homeopatickým lékem v nezměrném moři textu... Ani fantazii není třeba nijak zvlášť rozvíjet, stáčí jí prostě příliš nepřekážet svojí osobností, svým úporným chtěním, pak jde vše jako po másle.

 

Co děláš kromě psaní knížek?

 

Všechno možné, tak jako každý jiný člověk. Rád se například toulám po lese nebo se vrtám v hlíně na zahradě. Často hraju na kytaru a zpívám, tančím, setkávám se s přáteli...

 

Myslíš si, že je důležité mít svá autorská čtení? Prezentovat nejen své knihy, ale i sebe?

 

Pro toho, kdo píše opravdu ze srdce, je to přímo životní nutnost. Udržovat živý kontakt se čtenáři, neuzavírat se sám do sebe a nějakého vybájeného světa představ, je nesmírně důležité. Pokud si autor nedokáže stoupnou před lidi a říct, tady jsem, toto je kniha, kterou jsem napsal a za kterou si stojím, pak by měl odložit pero a jít se věnovat něčemu užitečnějšímu. Vždyť skutečný užitek máme jedině z toho, do čeho vložíme celé své srdce. Když se to stane, tak je přirozené s tím vyjít na světlo a podělit se o vše s ostatními...

 

Jaké máš literární plány do budoucnosti?

 

Stát se světaznámým autorem, to jistě ne:-) Mně stačí, že mě zná bůh a že já občas kouskem oka zahlédnu jeho. Těším se na vydání mého nového románu Plyšový Buddha

v nakladatelství Synergie na jaře 2016. A moc se těším, jak si užiju psaní nového románu Odložený Vesmír, který ke mně už delší čas promlouvá.

Na svět se hlásí také nová sbírka básní... Hlavně příliš nezaclánět tvořivé síle, která se přes mě touží projevit - to je můj hlavní plán a cíl :-)

 

Rozhovor vedl Luboš Pavel

 

Jiří

Weinberger

Jak se člověku přihodí, že se z něj stane spisovatel?

 

Mohu mluvit jen za sebe. Z vnitřních předpokladů je možná nejdůležitější chuť pozorovat vlastní myšlenkové pochody a to už v dětství, např. „Na co jsem myslel těsně před tím, než mě napadlo tohle?“ „O čem asi byl sen, o němž vím, že byl, ale už nevím, co se v něm odehrálo?“ Jakou měl „chuť“? Jaké asociace mi teď nabízí?

Anebo tohle: napíšu větu, třeba do dopisu, a čtu ji po sobě – a najednou vidím, jaké další možnosti nabízí; tak ji třeba škrtnu a napíšu jinak. Tolik ad spisovatel v dětství a v útlém mládí.

To další se týká hledání místa mezi lidmi – to už jsme, řekněme, na gymplu. Pak přicházejí objevy schopností i neschopností.

Zjištění, že se mě naléhavě týkají rytmus a rýmy v češtině. Hlava probuzená písněmi V+W, S+Š, V+S a mnoha dalšími. Logika přenesená do oblasti, kde se jí tak neříká, tj. do oblasti asociací, kontextů, třeba i v běžném chápání kontextů nelogických.

A dále zjištění, že autor textu může být hercem nejen interně, ale i externě. Že to přináší překvapivé synergické efekty. Když si zakážu vyslovit víc než jedno inspirující jméno, bude tím jedním jménem Ivan Vyskočil. Ale mnoha dalším jsem teď ukřivdil, nebyl a není to jenom I. V.

 

Co děláš kromě psaní?

 

Dle staré školy se má dítě naučit číst, psát a počítat. To všechno dělám. Dále pak sport, divadlo (i aktivně, byť jen formou autorských kabaretů); mám 1 ženu, 3 děti a 3 vnoučata.

 

Největší literární úspěch, úspěchy

Viz www.j-w.cz.

 

Kolika lidem dáváš přečíst rukopis, než ho vydáš?

 

Verše a texty písní příslušným skladatelům. Načrtnuté povídky říkám nejprve z hlavy návštěvníkům kabaretů, pak je dopíšu a dalším čtenářem už jsou jenom redaktor a) kterého si vyberu já, b) redaktor, kterého pověří nakladatel.

 

Máš nějaký spisovatelský režim?

Ne.

 

Jak se na psaní koncentruješ, co ti pomáhá rozvíjet fantazii?

Stesk a prázdnota, vzpomínka na diváky, jóga, chůze po vlastních stopách, např. při četbě mých polotovarů, hudba skoro všeho druhu.

 

Myslíš si, že je důležité mít svá autorská čtení? Prezentovat nejen své knihy, ale i sebe?

Ano.

 

Jaké máš literární plány do budoucnosti?

Souborně vydat nejen verše pro děti (k tomu letos dojde), ale i verše pro dospělé, což bude mnohem tlustší kniha, mj. proto, že tam chci všechny verše pro děti zařadit také. Další scénáře pro jazzově-literární kabarety. Pro mne je prvotní setkání s lidmi a) v jakémsi kavárenském divadélku, b) na zkouškách s muzikanty a spoluherci. Diváci prominou, důležitější je pro mne b).

 

Rozhovor vedl Luboš Pavel

 

Kabaret "Obydlený meteorit a jeho knižní vydání", Jan Vodňanský

 

Textappeal s vůní adrenalinu. Už se prodávají letenky na Mars, zatím ne zpáteční. Nepospíchejte, výlet na „Obydlený meteorit“ vám poskytne srovnatelný záľitek. Autor vás zaplete do svých hříček, ze kterých uľ se nevrátíte, aspoň ne k původnímu stavu své psýché. Show, kterou Jiří Weinberger se svým teamem předvádí (multižánrově komponující klavírista Miloš Kysilka, zpěvačka a skladatelka Hana Tonzarová, flétnista Tomáš Vlk) je geometrická, filosofická, imaginativní i hudebně expresivní. Jiří implantuje kouzla se slovy a představami rovnou do vašich hlav. Show, stylizovaná jako textappeal, „must go on“ – a taky že jde, dokonce dupe, poskakuje, švihne si nenápadné salto. Komično horizontální, vertikální i diagonální.

 

Bez erotizování konstatuji, že Jiřího W. vzrušuje pronikání do temných dutin, „společný průjezd oběma extrémy (paternosteru)“, jakož i návraty do chaosu světa a světla: „od hlavy po paty, vyjíždí z hlubiny sukně a kravaty“. Některé sémantické absurdity zralého autora připomínají mladistvou prču předscén V+W. Pointa odvede čtenáře i diváka někam, a než se vzpamatuje, dostane zásah z úplně jiného hřiště.

 

Musí se to ovšem vysvětlit i dětem. „Milé děti, pointa je například: Na procházce se psem, zabývám se sexem, nevěsta je bohatá, prodáváme štěňata“. A tak se přes „Viagarské vodopády“ dostaneme až k vrcholu absurdity současného světa na křižovatce na Letné. Tady je to ještě umocněno napětím mezi idylou básně „Znám křišťálovou studánku“, zaznívající i v hudební reminiscenci, a hlomozem postindustriálního světa. Místo studánky, kam laně chodí pít, stává se křiľovatka „masožravým květem“: Po nekonečném čekání na zelenou hned zase padne červená „a důchodci - chodci, jak stěhovaví ptáci, se na výchozí chodník nazpět zpátky vrací“ – ale na protější chodník nikdy nedorazí. A proto ani vy, laskaví čtenáři a spanilé čtenářky, nepotřebujete zpáteční letenku z meteoritu této kosmické absurdity. A kým bude obydlen? Přece vámi!

 

PhDr. Ing. Jan Vodňanský, showman

Oldřich

Janeba

 

 

 

NEDĚLE, 18. KVĚTNA 2014

Hořký příběh o vyloučeném dětství

 

Hořký příběh o životě dospívajících dětí z pražského Jižního města, žijících na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulé století, vepsal do svého románu Wolf/ Útěk do země indiánů mladý pražský prozaik, textař a scénárista Oldřich Janeba.

Tři čtrnáctiletí žáci základní školy se na začátku příběhu kvůli klukovině střetnou s hroutícím se komunistickým režimem. Všichni tři, dva chlapci a jedna dívka, navíc vyrůstají v rozpadajících se nefunkčních rodinách, a to, co potřebují ve svém věku nejvíce, oporu v rodičích, kterých si mohou vážit, nemá ani jeden.

V první části příběhu se objeví kromě hlavních představitelů a jejich rodičů nenaplňujících rodičovskou úlohu několik pedagogů postrádajících přirozenou autoritu. Jedna z učitelek, zaslepená bigotní komunistická funkcionářka, které se bojí i ředitel školy, vyžaduje po jednom z hlavních hrdinů omluvu prezidentu Husákovi v podobě políbení jeho podobizny. Zpočátku směšná a téměř neuvěřitelná historka přeroste ve vážný střet, do kterého je zapojena i komunistická policie, Veřejná bezpečnost, ba dokonce i STB. V této části knihy se autor věnuje vykreslení atmosféry převládajícího strachu a podlézavosti, provázející totalitní školství i represívní orgány těsně před listopadem 1989.

Výsledek srážky dětí s režimem v podobě rozprášení jejich „party“ do tří základních škol však nepřinese nic dobrého. Chlapci skončí uvnitř tvrdého jádra sparťanských rowdies a dívka spadne do drogové závislosti.

Román je psán téměř reportážním způsobem, autor se nevěnuje ani kouzlení s jazykem, ani do podrobností zacházejícím popisům prostředí. Hned od začátku spouští až akční řadu obrazů, dovedených do pointy a zapadajících do sebe v podobě jakési mozaiky,  přičemž jednotlivé kamínky rozhodně nemají jásavé barvy. I když se příběh rozbíhá pomalu a místy jsou jednotlivé situace vskutku těžko k uvěření, po chvíli je čtenář vtažen do osudů tří hlavních představitelů a začne se s nimi ztotožňovat. V poslední třetině už knihu pravděpodobně nikdo nepustí z ruky veden skutečnou zvídavostí, jak to všechno dopadne.

Román Wolf/ Útěk do země indiánů je prvním dílem plánované trilogie. Nutno přiznat, že je to počin slibný, a to právě díky snaze podat historické svědectví o době, která ještě není důkladně zaznamenána, popsána a prozkoumána, a již upadá v nežádoucí zapomnění.

 

Ladislav Vrchovský, novinář

 

Vytvořilo Studio Creatio v roce 2015

Papyro - stránky sami zdatných autorů vydávajících si knihy převážně vlastním nákladem.