Už v osmnácti letech publikoval detektivní a sci-fi povídky v různých knižních edicích. Mezi lety 1994 až 1998 jich vyšly dvě desítky. Později se věnoval psaní filmových scénářů. Toto úsilí vedlo k přípravám na celovečerní film Královna z vrakoviště, který nikdy nebyl realizován. Janeba napsal rovněž tři desítky písňových textů, které zhudebnil. Působil jako novinář, v posledních deseti letech se profesně věnuje ochraně životního prostředí. Je uměleckým vedoucím autorské činohry Divadlo Naoko Praha, kde režíruje vlastní hry.

K psaní beletrie se vrátil v roce 2010, tato práce vedla k napsání generačního románu Wolf aneb Útěk do země indiánů, který vyšel v roce 2013.

O rok později  uzřelo světlo světa pokračování s názvem Alice v Oblacích. Později napsal novelu Déšť a závěrečný díl románové trilogie s názvem Stejsy / Konec země indiánů, které doposud nebyly publikovány.

Věnuje se rovněž hudbě a své písně zveřejňuje na bandzone.cz/janeba.

Wolf / Útěk do země indiánů

Alice v oblacích / Poprask v zemi indiánů

Generační román Oldřicha Janeby vypráví o přátelství tří spolužáků,kteří vyrůstají v 80. letech na pražském Jižním Městě. Přízračné sídliště a nedůvěryhodný svět dospělých v nich probouzejí intuitivní dětskou touhu po vzpouře, po útěku. Kolize s učitelkou občanské nauky je stíhána jako protistátní činnost a potrestána vyloučením ze školy. Jejich cesta k dospělosti v divoké první půlce 90. let proto nijak svobodná není. Mezní zkušenosti získávají s drogami nebo ve rvačkách fotbalových fanoušků, čím dál víc se odcizují rodičům a postupně i sobě navzájem. Zbývají návraty do krajiny dětských dobrodružství, v tomto případě Posázaví. Vypravěč Radim se o peripetiích svého dospívání vyjadřuje přímočaře, s mírou ironie a hořkosti vlastní jeho věku. Wolf aneb Útěk do země indiánů je román o svobodě, která bolí, a o životě, za který má smysl se prát.

Druhý díl románové trilogie Oldřicha Janeby, Alice v oblacích aneb Poprask v zemi indiánů, zastihuje hlavní hrdiny Radima a Jendu v dospělosti, deset let po smrti jejich spolužačky Alice, jíž se uzavřela první kniha. Snaží se vést
normální život, ale problematické vztahy s rodiči a stíny dávných lásek jsou jim v patách. Jejich osudy se znovu propletou ve chvíli, kdy je tajemná mladá dáma vtáhne do boje proti podloudné stavbě dálnice přes dolní Posázaví, krajinu jejich dětství.
Napínavá zápletka druhého dílu má téměř kriminální ráz, ve druhém plánu ale knihu můžeme číst i jako portrét dvou velkých „kluků“, kteří chtějí vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Stejsy byla zase tak zamračená a mlčenlivá. Seděla na hrbolatém kameni, který se tam vzal kdoví odkud, a dívala se před sebe. Dal bych nevím co za to, kdybych dovedl odezírat její myšlenky, ale to mi není dáno.

Seděla a nehýbala se.

Měl jsem fůru času si rozmyslet, co jí chci říct, jenže mně všechny věty připadaly najednou hloupé a banální. Všechno jsme si přeci řekli pod mostem na Žampachu.

Můžu dělat, že je mi náš rozchod lhostejný, a bavit se s ní o tom, jak je na té naší panelákové střeše hezky, že je odtud výhled na půlku Prahy, a navrch přidat nějakou historku ze starých časů, kdy jsme sem chodili každý den.

Otevírám pusu, ale žádná slova nevychází. Mluvím jen uvnitř.

Na obloze se stahují mračna. Na střeše našeho třináctipatrového panelového domu není radno zůstávat při bouřce. Tohle bych určitě Stejsy říct měl. Tak jí to říkám. Nezdá se mi, že by jí tahle informace kdoví, jak zaujala. Tváří se pořád stejně. Zvedá se a bez rozloučení odchází na druhou stranu střechy. Proč tam? Znovu jen naprázdno otvírám pusu. „Východ je tady u strojovny, ne tam!” Měl bych se za ní rozeběhnout, vzít ji za rameno a odvést k plechovým dveřím na schodiště, ale vždyť už k sobě nepatříme. Vypadalo by to, že se jí vnucuji. Spadly první kapky. Stále jde na opačnou stranu mrakodrapu. Obloha je skoro černá. Kapky se mění v provazy deště. Jak to, že nemá strach? Jde úplně vzpřímeně a klidně, já se zbaběle krčím u dveří na schodiště, protože vím, co bouřka dokáže udělat. Třeba Stejsy nemá z toho pekla strach, třeba odtamtud přišla!

Déšť se během okamžiku mění v nekontrolovatelnou průtrž mračen. Blesky osvětlují nebe, ale hrom zatím není slyšet.

„Stejsy!” volám do prázdna. Už ji ani není vidět. Beru za kliku plechových dveří od strojovny a naposled se dívám do míst, kam zmizela. Blesk znovu protíná tmu.

Teď Stejsy vidím. Překročila okraj střechy a jde dál, lehčí než vzduch, směřuje někam k dálnici. Znova beru za kliku, ale tentokrát se ani nehne. Je zabetonována ve zdi. Hrom s ohlušující silou udeřil někde v okolí. Obíhám strojovnu jako šílený. Snad jsou další dveře z druhé strany! Hrom je stále hlasitější. Žádné dveře ze střechy nevedou! Možná jediná cesty vede, jak odešla Stejsy. Běžím na tu stranu střechy. Po ulici kráčí muž a za uzdu vede černého koně. Chci ho pozdravit, mávám na něj, ale má na hlavě kapuci a neslyší mě. Překročím okraj střechy, ale Stejsy nenásleduji. Nejsem lehčí než vzduch, nekráčím za ní k dálnici, ale padám do míst, kudy kráčel muž s koněm.

Pak se konečně probouzím. Sedím na posteli, po čele se mi řine pot a srdce mi buší tak silně, že se za ně chytám, abych ho uklidnil. V hlavě se mi vrací každý detail toho snu. Kdybych si dělal čárky, kolikrát se mi zdál, už bych je nespočítal, a přitom od rozchodu se Stejsy uplynuly již tři roky.

◊ Jižní Město je šedivá hmota rozteklá mezi dvěma stanicemi metra na jižní periferii metropole. Ze západní strany mu hlavu stíná brněnská dálnice D1, která se za Spořilovem mění na magistrálu, ulici 5. května.

Z jihovýchodu svírá Jižák do tvaru podkovy Milíčovský les a Hostivařská vodní nádrž, včetně lesoparku s oblastí zvanou Trojmezí. Ze severu Jižní Město měkce dosedá na část Záběhlic a Spořilova.

Za třicet let své existence sídliště nabobtnalo, zezelenalo, ale skutečnému městu se ani dnes nepřiblížilo. Není dokonce ani periferií, za kterou se vždy hrdě považovalo, protože z jihu se k němu pomalu, ale jistě nalepují satelitní zástavby z Šeberova a Kunratic. Jižák je dnes jen betonovým nárazníkem mezi centrem a znásilněným venkovem v okolí. Z velké chlouby komunistických plánovačů je tepelná izolace Vltavské kotliny, přes kterou se Praha od jihu nikdy pořádně neodvětrá. Bude centrum Prahy navěky dusit za rozmařilost, s jakou před třiceti lety srovnali komunističtí projektanti se zemí desítku vesnic a postavil místo nich betonové obludárium.

Jižák pro nás nikdy nebyl domovem, ale přestupní stanicí. Nikdo se nás ani nesnažil přesvědčovat o opaku. Proč taky? Byla to noclehárna, kam se jezdilo spát nebo množit, nic víc. Na trávení volného času byly chaty a chalupy, pro všední den obchodní dům Kotva nebo Bílá labuť. Naše pocity kolísaly někde mezi odporem a nezájmem. Na jednu stranu byla celá čtvrť zcela ohavná, na druhou stranu ve své odpudivosti vlastně fascinující. K nebi se tyčily ohromné panelové kvádry, do kterých byly nacpány desítky tisíc lidí. Prostor bytu byl málokdy větší než na dvě postele, skříň a umyvadlo, ale mezi domy bylo ohromné prostranství, které nikomu nepatřilo a na němž nic nebylo. Málokdy tam byla panelová cesta, většinou jen bláto a umorousané trsy trávy. Říkali jsme tomu Island, ovšem bez těch přírodních krás. A to byl náš svět.

Jendovi už dávno nebylo tak zle. Věřil, že po operaci žlučníku bude mít klid, ale teď se ty nepříjemné stavy vrátily. Kdyby byl doma, vzal by si helicid a za chvíli by o ničem nevěděl, ale jemu se to málokdy stávalo doma. Nejčastěji ho to potkávalo při návštěvě příbuzných, které se kvůli tomu snažil nenavštěvovat vůbec. Věděl, že ten úkol dnes nezvládne, ale nemohl se vyhnout. Kdyby to vzdal, mohlo to pro něj mít dalekosáhlé důsledky.

Snažil se všelijak prohýbat, aby těm nepříjemným pocitům unikl, ale nebyl příliš úspěšný. Už jen minuty ho dělily od setkání s rakouským rentiérem Linkem. Nevěděl o něm zhola nic. Jen to, že nebude nejmladší, protože mu poslal ručně psaný dopis. A vysoký sociální standart přisuzoval faktu, že vlastnil sportovní vůz MGA z roku 1961. Linke si Jendu našel v ročence milovníků veteránů a rozhodl se mu svěřit vůz ke generální opravě motoru. Jenda byl na tuhle práci expert a těšil se vážnosti i věhlasného londýnského Old Car Club. Jenže neuměl ani slovo německy.

Ještě včera se na to setkání těšil. Ještě ráno se nemohl dočkat. Teď by se nejraději otočil na patě a vrátil se do Ovčár. Měla ho doprovázet jeho nevlastní dcera Hanka a vše překládat, ale nestihla školní autobus. Jenda musel odcestovat sám. Nebude Linkemu rozumět ani slovo.

Ten nad ním bude jen kroutit hlavou: „Sir, es ist angekommen! Na ja! Sie haben mich im Stich gelassen!“

Jenda popošel dvacet metrů k italské restauraci Gracia Kafe a zadíval se na jídelní lístek. Vůbec neměl hlad, ale potřeboval se uklidnit představami chutných pokrmů. Jenže písmenka mu tančila ze strany na stranu Montyho čardáš. Celý jídelní lístek přejel odshora dolů, ale kdyby měl říct, co restaurace nabízí, nevěděl by. Možná by si vybavil ozdobně vyvedené slovíčko Willkommen v pravém horním rohu.

Zahrádka byla plná lidí. Prohlížel si bezstarostné návštěvníky a ptal se sám sebe, proč si nedokáže polední jídlo užít stejně jako oni. Každý den zhltne z papíru rybí salát se dvěma rohlíky a maže zpátky do dílny.

Protože na jídlo neměl ani pomyšlení, zíral alespoň na návštěvníky restaurace. Líbila se mu žena u prostředního stolu. Seděla sama, obědvala ledový salát s opečenou slaninou a vyťukávala do mobilu textovou zprávu. Vlasy ukrývala pod pestrobarevný šátek, kterému na slunci dominovala karmínově červená barva, ale ve stínu mohla být klidně hnědá. Na očích měla tmavé brýle a výraz v obličeji dokonale maskovala rtěnkou s fialovým odstínem. Oblečeny měla jednoduché šaty s obtížně identifikovatelným vzorem do půli stehen a na nohách boty s řemínky, které končily nad kotníky. Vkus Pařížanky, ale v gestech germánská razance. Kávu upíjela smyslně. To se Jendovi zamlouvalo nejvíc. Její pomalé, táhlé, ale přesné pohyby ruky s šálkem od úst na stůl a zpět, připomínaly mu taneční kreaci, žádný pohyb navíc. Jeho Milena do sebe kafe vždycky vyklopila jak plecháč melty na poli. To nesnášel. Raději pil kávu sám.
Kdyby trochu uměl německy, jistě by tu ženu oslovil. Pozval by ji na oběd, nebo by s ní prohodil pár slov. Ta představa mu rozehnala žaludeční křeče.

Telefon ženě v půlce psaní zprávy zazvonil a ona do něj řekla několik německých slov. Jenda se nahnul přes nízký plůtek, aby lépe slyšel. Koho mu ten hlas připomínal? Znovu řekla do telefonu několik slov. Jenda skoro nedýchal.

Pak zpozorovala, jak na ni hledí. Musela ucítit jeho pohled v zádech. Otočila se a přestala mluvit. Než stihl Jenda něco říct, popadla kabelku a rychlým krokem zmizela do restaurace.

Jenda za ní jenom potichu zavolal: „Alice!“

Nejblíž sedící lidé se po něm zvědavě ohlédli. Pak přeskočil dřevěný plůtek a vběhl dovnitř, ale po ženě ani památky. Místnost byla přehledná, stěží by se někam schovala. Vzal za kliku od dveří WC s vyobrazenou holčičkou, ale tam byla jediná kabinka, ze které vyšla zavalitá žena středních let.

„No, no! Es gibt Frauen!“ vykřikla na Jendu.

„No jo! Neposer se,“ odsekl jí Jenda a dveře přibouchl.

Došel zpátky na promenádu. Nepřestával se ohlížet směrem k restauraci. Pořád marně čekal, že se ta žena vrátí a dopije studenou kávu. Zmateně se točil za tím přeludem, až málem zakopl o postaršího muže sedícího důstojně na kamenné lavičce u fontány.

„Mistr Hans Stolar?“ zeptal se muž přísně.

„Promiňte. Entschuldingen Sie bitte. Ano. To jsem já,“ vymáčkl ze sebe Jenda.

„Ich freue mich,“ zamručel stařík spokojeně a natáhl k němu svou štíhlou ruku.

Obláček dýmu z jeho viržinka se rozplynul nad olivově zeleným MGA.

Herr Linke byl na místě.

Více zde: http://alicevoblacich-ukazky.webnode.cz/treti-ukazka/