Eshop

Ukázka z knihy Akvin - cesta čaroděje

Tři dny po noční návštěvě elfů šel Akvin s otcem do lesa. Ráno posnídali trochu hub, vzali sekery a pily a vyrazili. Akvin namazal několik chlebů ke svačině, věděl, že domů se vrátí až dlouho odpoledne. Samozřejmě si nezapomněl vzít nůž a vzal si i flétnu, kdyby už nemohl sekat nebo řezat a chtěl si trochu odpočinout.

Byl krásný, slunný letní den, obloha téměř bez mráčku. Možná bylo trochu moc horko, ale to nevadilo. Kerga si vykračoval vpředu a měl velmi dobrou náladu.

„Mladíku,“ křikl přes rameno na Akvina, „dneska tě čeká pořádný oříšek. Jen počkej, uvidíš!“

Pořádný oříšek, to bylo otcovo slovo pro celodenní dřinu. Většinou nějaký čerstvě padlý kmen, který Akvin ani nedokázal obejmout, je třeba nařezat, nebo osekat z něj větve a větvičky. Únava a žádné viditelné výsledky. Nebo občas stahat klády z nějakého těžko přístupného místa na cestu. Tatínkovo slovo „pořádný oříšek“ v podstatě pro Akvina znamenalo vlastní úkol, jehož splnění rozhodně nebude jednoduché.

 Navíc se Akvin poslední tři dny nějak necítil dobře. Špatně spal. Celou noc se převaloval a několikrát se probudil. Cítil kolem sebe jakési dusno, nějaký tlak. Jako když tenkrát bylo hodně vody a v přehradě se vytvořila prasklina. Voda vytékala malým proudem, ale stejně každý věděl, že se brzy hráz protrhne. Akvin nevěděl, co se stane, až se protrhne hráz, která kolem něj tvoří ten podivný tlak, ale nedalo mu to spát.

Za všechno mohlo to slovo. Astrální sféry. Akvin nevěděl, co si má myslet. To slovo ho přitahovalo a děsilo zároveň. Byl to, jak si alespoň Akvin představoval, svět za světem. Vzpomínal na Welletova slova. Bylo to něco moc důležitého, co normální člověk nevidí. Co neviděli ani sami Tvůrci. Jen nejmoudřejší Zaguz.

Astrální sféry. Akvin měl pocit jako kdyby mu elf Wellet ukázal zlatý důl, ale otec mu zapověděl do něj chodit. Jako kdyby ve městě měli cukrovou vatu, ale otec odmítl Akvinovi dát peníze. Jako kdyby strom z nejpříhodnějších na poražení byl lesem zapovězen. Akvin cítil, že pro něj to slovo má mít velký význam. Životně důležitý význam. Ale netušil jaký.

„Tak jsme tady,“ oznámil Kerga, „támhleten mládenec je tvůj.“

Ukázal na mladý strom. Byla to tenká bříza. V průměru měla kolem deseti centimetrů a dosahovala zhruba pětimetrové výšky.

„Tati, není ten strom moc mladý?“ zeptal se Akvin.

„No není nejstarší,“ hodnotil břízu Kerga, „ale brání v růstu ostatním, vidíš?“

Pod stromem rašilo několik malých doubků a široká, listnatá koruna břízy jim brala světlo.

„Dej si pozor, Akvine. Jak je mladá, tak je silná. Vypadá to jako snadná práce tuhle mršku porazit, ale uvidíš, bude to oříšek.“

„Co budeš dělat ty, tati?“ zeptal se Akvin.

„Ále, kousek dál je jedno pořádné bučisko, které potřebuje seznámit s teu mojou sekerou,“ napodobil otec poměrně věrohodně barbarskou řeč severských národů, „na svačinu jsem zpět.“ Akvin se zasmál a tatínek se odešel poprat se svým bučiskem.

Akvin obešel břízu, jako vždycky, když kácel nějaký strom. Byl to takový jeho rituál. Zároveň si zvolil, kam strom padne. Na severovýchod. Když se to povede, nenarazí do žádného jiného stromu.