Vždycky jsem věděla, že o ní jednou napíšu. Chtělo to trochu nechat vyzrát, trochu dospět a leccos taky trochu projezdit. Potřebovalo se to nejdřív všechno stát, musely jsme se přesvědčit, změnit. Chtělo to zavřít oči a nechat zobrazit další sen v barvách. Začít tím pádem věřit, že lidé dokáží uznat druhé, dokáží zahnat závist, zlobu, přemýšlet nad sebou samými i nad zázraky.

Musela jsem se ujistit na stokrát, že by pro někoho mohla být kniha inspirací. Motivací. Dodatkem víry, naděje. Naplněním. Tak, jako se pro mne stala jedna ušlechtilá bytost, o níž převážně jsou řádky mojí prvotiny...